Doba strávená na pracovní cestě

Spolu s kolegy nás občas zaměstnavatel vysílá na zahraniční pracovní cesty. Jde většinou o několikadenní cesty. Probíhají tak, že již v pondělí ráno musíme být na místě, a tak vyjíždíme již v neděli. Celou neděli tím pádem trávíme na cestě, případně potom v hotelu, zaměstnavatel nám ovšem za tuto dobu nic neposkytuje a tvrdí, že je to tak v pořádku. Skutečně za neděli, kterou obětujeme zaměstnavateli, nemáme právo ani na náhradní volno?

Z hlediska současného stavu právní úpravy je tato záležitost poměrně jasná. Ve smyslu
ustanovení § 210 zákoníku práce je třeba na pracovních cestách rozlišovat úseky, kdy zaměstnanec pracuje, a dobu strávenou na pracovní cestě jinak než výkonem práce. Pod pojmem doba strávená na pracovní cestě jinak než výkonem práce si lze představit například dobu strávenou cestováním, dobu, kterou zaměstnanec tráví v ubytovacím zařízení, apod.
Pokud doba strávená na pracovní cestě jinak než výkonem práce spadá do pracovní doby,
považuje se za překážku v práci na straně zaměstnavatele a přísluší za ni mzda, jako
kdyby zaměstnanec pracoval (obvykle při překážkách v práci přísluší náhrada mzdy, jejíž výše se odvozuje od průměrného výdělku, ovšem tato překážka je výjimečná tím, že za ni náleží mzda). Takto posoudíme třeba případ, kdy byl zaměstnanec do čtvrtka na pracovní cestě a pátek tráví tím, že cestuje zpět, přičemž na tento den měl plánovanou směnu. Sice nepracuje a pouze cestuje, ale doba strávená tímto cestováním spadá do rozvržené směny, a proto ji posoudíme uvedeným způsobem.
Cestuje-li ovšem zaměstnanec v den, kdy nemá plánovanou směnu (například tak, jak je uvedeno v dotazu), pak doba strávená na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů nespadá do rozvržené směny a zaměstnanci za tuto dobu přísluší pouze náhrady cestovních výdajů. Zákoník práce mu nezakládá právo na mzdu, ani náhradní volno. Stejně tak posoudíme i případ, kdy se zaměstnanec vrací z pracovní cesty v době, kdy mu již skončila plánovaná směna. Měl-li například plánovanou směnu do 16.00 a účastnil se v rámci pracovní doby jednání, které skončilo v 15.30, pak se doba strávená cestou zpět mezi 15.30 a 16.00 posoudí jako překážka v práci na straně zaměstnavatele s právem na mzdu. Další trvání cesty po 16.00 už ovšem nespadá do rozvržené pracovní doby, a tak zaměstnanci přísluší pouze cestovní náhrady.
Popsaná právní úprava je vůči zaměstnancům poměrně nevstřícná. Způsobuje totiž, že zaměstnanec je po určitou dobu fakticky k dispozici zaměstnavateli, ale nepřísluší mu za to žádná kompenzace. Lze se často setkat s tím, že se zaměstnancům tato úprava nelíbí a vyjadřují názor, že by jim nějaká forma kompenzace měla být zaměstnavatelem poskytnuta. Vznesení takového požadavku je tím pravděpodobnější, čím častější jsou případy, kdy zaměstnanec tráví svůj volný čas cestováním na pracovní cestě.
Nastíněný požadavek považuji za zcela legitimní. Skutečnost, že zákoník práce zaměstnancům za dobu strávenou na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů, která nespadá do pracovní doby, nepřiznává žádnou odměnu ani náhradní volno, neznamená, že by jim zaměstnavatel takovou kompenzaci nemohl nebo nesměl poskytnout. Úprava pracovněprávních vztahů stojí na principu „co není zakázáno, je dovoleno“, a navíc je charakteristická tím, že zaměstnancům garantuje pouze minimální úroveň práv. Nad rámec tohoto minima je samozřejmé možné práva zaměstnanců navyšovat.
Odborová organizace se tedy může pokusit dosáhnout toho (typicky prostřednictvím kolektivního vyjednávání), aby zaměstnavatel zaměstnancům za uvedenou dobu nějakou formu odměny poskytoval. U některých zaměstnavatelů již k něčemu takovému došlo a existují i takoví zaměstnavatelé, kteří kompenzaci za dobu strávenou na pracovní cestě poskytují sami od sebe, protože jim samotným přijde nesprávné, aby zaměstnanci věnovali svůj volný čas zaměstnavateli a nic z toho neměli.
Objevují se různé varianty. Někteří zaměstnavatelé poskytují za dobu strávenou na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů, která nespadá do pracovní doby, fixní odměnu, jiní odvozují výši odměny od průměrného výdělku. Setkávám se i s tím, že vyšší odměna je poskytována zaměstnancům za dobu řízení služebního vozu. Také kompenzace v podobě náhradního volna za dobu strávenou na pracovní cestě není ničím úplně nevídaným.
V dotazu je popsáno, že zaměstnavatel neposkytuje žádnou kompenzaci a uvádí, že jedná v souladu se zákonem. S ohledem na výše popsanou podobu právní úpravy musím připustit, že má pravdu. Doporučuji ovšem, abyste se zaměstnavatelem o této záležitosti dále jednali, případně vznesli v této věci nějaký požadavek v rámci kolektivního vyjednávání. Rozumný zaměstnavatel by měl uznat, že si zaměstnanci v těchto případech nějakou kompenzaci za slouží, zvlášť když k nim dochází často.